Ze vzpomínek rodáka

Výchova dětí v naší rodině byla obdobná jako v tehdejší dědinské společnosti – za vážnější přestupky následoval výprask. Společenské chování a školní prospěch sledoval otec,  náboženskou výchovu výhradně matka, ale i zde, když se situace vymkla matce z ruky, otec  zasahoval nekompromisně.

Předškolní období jsem prožíval, jako ostatní moji vrstevníci, v naprosté svobodě, pod  mírným dozorem prarodičů, kteří více-méně sledovali, abych se najedl a neztratil. Své kamarády  jsem měl ve stejně starých dětech z blízkého okolí, byli to hlavně kluci: Jožka Jozefík, Slávek Jurák,  Karel Hefka a bratranec Vojta Zajíc, z děvčat Lida Gajdůšková, M. Jozefíková, sestřenice Máňa  Zajícová a sestra Lida. Náš dům byl i pro děti „ domem otevřeným“. Na našem dvoře a v našem humně byla  zpravidla základna všech dětských her a akcí. Náš dům (č.p.39) stál uprostřed vesnice, na vyvýšenině, která se pozvolna svažovala k silnici a tak vzniklo prostranství na kterém stála napravo stará zvonice a vlevo kamenný kříž, obklopený pěti vysokými a košatými lipami. Tento prostor před domem byl jako stvořený pro různé dětské hry. V létě to byly hry na schovávanou, na honičku, na pucku, při které stál puckař s hadrovým míčem – puckou – proti řadě dětí, které na daný povel musely přeběhnout  na jiné určené místo, puckař se do nich strefoval a zasažený musel nastoupit na jeho místo. V zimě byl prostor před domem ideálním místem pro sáňkování.

Až do prvních let války se v prostoru mezi zvonicí a křížem konal v měsíci máji, tzv.Růženec, při němž se denně mimo nedělí, vždy navečer – pokud bylo příznivé počasí – shromažďovali vesničané a vesnický zpěvák Gajdůšek zde předříkával Růženec a pak předzpěvoval slova různých mariánských písní, které zúčastnění občané, podle předzpěvu, společně zpívali. U zvonice bylo také shromaždiště party velikonočních klepáčů i shromaždiště jiných kolektivních akcí vesnické mládeže. Před okny našeho domu a našima dětskýma očima se odehrávaly zajímavé věci. Před domem,  těsně u silnice, rostla poměrně vysoká trnka, na kterou jsem často jako malý pětiletý kluk vylezl a sledoval z výšky život na silnici a návsi – k nemalé starosti mé matky. ….Dnes jsou již lípy vykáceny, zvonice přestěhovaná a naše dětské prostranství protíná paralelní cesta.

Ze Zápisků a vzpomínek Ing. Vojtěcha Buráně, CSc.
se souhlasem autora zpracoval Jaromír Čáp