Quijote má v sobě přemíru ušlechtilosti, přebujelou touhu po spravedlnosti, která je nám blízká, a já jsem ho pochopil tak, jako by dnes četl kovbojky a podlehl tomu natolik, že se začne oblíkat a chodit a chovat se jako kovboj. Jako drsoň, který čest považuje za nejvyšší ideál, proto si neustále rozbíjí "držku". Chybí mu rozum. Ten lidový rozum, k němuž ho Sancho Panza nabádá. Je to vlastně ideální dvojice, která dokonale odhaluje dvojlomnost člověčího charakteru: věčné prokletí lidského pokolení. Lidé jako Quijote bourají zažité předsudky a zásadně vrtají do dějin, zatímco Sanchové Panzové je musí držet při zemi. Cervantes možná trochu reagoval na zblblost rytířských rodokapsů, kterých bylo tenkrát hodně. V našem představení to jsou alkoholici, kteří Quijota nacvičili v protialkoholní léčebně, a jejich režisér, vyléčený alkoholik, má pocit, že představení se mu natolik podařilo, že by s ním mohl vystupovat na veřejnosti. Jezdí po různých divadlech, a jakmile se herci ocitnou před publikem, dostávají se do zajetí jisté exhibice: začínají mluvit o sobě. Dochází k mnoha trapasům, ze kterých se děj odvíjí. Chtěl jsem, aby i v tomhle představení duch toho bláznivého a romantického zůstal. Quijote je jedna z mých nejbližších postav. V téhle hře se často objevuje rozdíl mezi tím, kdo Quijota hraje a koho hraje. Quijota hraje alkoholik, který má velké osobní problémy. Myslím si, že i v takovém periferním typu je kus Quijota, a doufám, že kousek z něho je v každém z nás: jakási touha po spravedlnosti. Pokud je "quijotovský" člověk například bohatý, tak se za to ve skrytu duše malinko stydí: rád by pomohl těm, kteří na tom nejsou tak dobře. Jestli nám přestane fungovat cit pro spravedlnost, jemuž ve svém humanismu tak dobře rozuměl Čapek, tak už to nebudeme my. My Češi zvlášť.

|